Lektorka Hana Muchová k hranému filmu „Šance“ starší skupiny z Dd Nová Ves u Chotěboře

Dostali jsme úkol: natočit se zhruba deseti-člennou skupinkou starších dětí z dětského domova krátký film. Na téma, které by je ideálně samotné bavilo. Ať se seznámí s možnostmi filmového jazyka jako s jednou variant kreativního vyjádření. Úkol to byl vskutku nelehký. Potkali jsme skupinku různorodých osobností s různorodými diváckými zkušenostmi i ambicemi. Přáli jsme si, aby je čas s námi bavil, stejně jako tvorba samotná. Chtěli jsme jim zprostředkovat možnost okusit, jaké to je komunikovat filmem ostatním lidem nějaké pro ně zajímavé nebo důležité téma. Což bylo ale leckdy těžko splnitelný úkol, protože natáčet film je zkrátka práce jako každá jiná - někdy je zábavná, ale někdy taky pěkně náročná a často vyžaduje hodně trpělivosti i nutnost se přizpůsobit se skupině nebo scénáři. Ten jsme se snažili vymýšlet společně - a děti si vybraly nelehké, ale aktuální téma šikany, které chtěly zprostředkovat nejprve prostřednictvím žánru hororu, ze kterého se postupně vyvinul psychologicky křehký civilní příběh. Protože jsme si dali vysoké nároky - natočit poměrně dlouhý tvar hraného filmu - někdy jsme společně sváděli boj a trnuli, jestli se nám podaří film nakonec vůbec dotočit, zvlášť když nám často vlivem nejrůznějších okolností chyběl některý ze zásadních protagonistů nebo se naše práce vlivem odpadnutí dílen hodně protahovala. Naštěstí jsme měli po ruce Kristýnu se skvělými scénáristickými a režijními schopnostmi, která nám výrazně pomáhala pracovat s celou skupinou a posouvat práci dál (tímto bych jí chtěla upřímně pochválit :)). Nakonec jsme to ale zvládli a z výsledného filmu mám velkou radost - a doufám, že děti taky.

Lektor Tomáš Hlaváček k hranému filmu „Šance“ starší skupiny z Dd Nová Ves u Chotěboře

Prvotním podstatným krokem filmové spolupráce mezi námi lektory a dětmi z dětského domova bylo z mého hlediska nastavení tvůrčího dialogu, ve kterém se artikulovaly představy všech zúčastněných o tom, co by si pod společnou výrobou filmu představovali. Nebyl to snadný moment, neboť to bylo do jisté míry objevování dvou světů, světa audiovizuálních představ dětí a světa reálných možností a plánů, které jsme my jako lektoři mohli nabídnout. Bylo to svým způsobem kolektivní vyjednávání o důležitostech jednotlivých témat i žánrů, kterým bychom se věnovali, a schopnosti vysvětlit a obhájit důvody pro vyřčené návrhy. V něčem očekávatelně se dětem nejvíce zamlouvaly žánry hororu či mysteriózního filmu. Sám si kladu otázku, odkud se obliba takového žánru u pre-pubertálních dětí bere. Je to zájem o silný přímočarý prožitek, který strach či strašení dětem přináší? Částečně asi ano, možná je to i potřeba ochutnávat zakázané ovoce při tvorbě něčeho, co je dětem předkládáno jako „filmy pro dospělé“. Každopádně já s Hankou jako lektoři jsme nechtěli vzdát boj o vyšší cíle, tj. o film, který by nepracoval jen s efektem strachu a napětí, ale přinést i témata skutečných každodenních problémů, které vstupují i do života dětí. A tak jsme společně vyjednali, že se pokusíme udělat jakýsi „sociální horor“ a postupně dospěli k tomu, že ona hororovost bude postavena na nehezkém jednání některých dětí vůči druhým, ve zkratce jsem se dostali k tématu šikany.

Budování scénáře ale probíhalo postupně, nebylo na začátku zcela jasné, jaký oblouk film bude mít, jak skončí. Bylo důležité si tyto otázky klást a vymýšlet různé varianty vývoje, ale současně nebylo úplně reálné napsat hned na začátku pevný scénář. Bylo to i dáno časem a potřebou věnovat se věcem „tady a teď“, tj, dokázat vymyslet a natočit konkrétní scény, což byla pro děti zkušenost zcela nová. A bylo potřeba, aby tuto zkušenost děti postupně získávali, aby si sami mohli domyslet, čeho jsou a nejsou schopni, co je baví a nebaví, a jaké jsou limity realizace snů a představ skrze filmový proces. V tomto jsme si museli dát s Hankou pozor, abychom neudělali průběžně krok vedle a celý proces nesměřoval ke zmatečným a nesourodým výstupům. A byla to obava oprávněná, neboť postupem času se některé nápady a přesvědčení dětí začaly měnit, a vznikaly jiné potřeby a chutě, co a jak točit. Ze začátku jsme nevěděli jak s tím pracovat, nepřišlo nám dobré rozdělaný projekt nedodělat a přeskakovat z jednoho tvůrčího procesu do druhého, současně jsme ale nechtěli ztratit motivaci dětí a dostat se do fáze, že to s námi tzv. dělat musí. A tak jsme neplánovaně objevili zajímavou možnost syntézy, kdy aktivity, které děti aktuálně chtěli dělat, jimi se i filmově zabývat, jsme brali jako společnou výzvu k zapracování do původního scénáře. A tak nám ve filmu vznikaly motivy tance, taneční soutěže a sociální sítě TikTok, kterou tyto dětí dost žijí, následně až dokumentární nadšení pro zachycení postupu práce jako pečení, a náš jediný požadavek byl, že je potřeba, aby děti tyto aktivity byly schopny nějak zasadit do prvotně vymyšleného příběhu. A tak nám takto organicky rostl náš film Šance a současně nám velice realistickou cestou odkrýval a do příběhu promítal skutečně aktivity, zájmy dětí i povahu života v dětském domově. A z toho osobně mám největší radost, že film je jistým odrazem, reflexí skutečného života dětí v domově a že nabízí i jistu míru dokumentárního vhledu, byť, a to je důležité, příběh a zápletka byly fiktivní. Považuju i za odvážné, že se některé holky rozhodly hrát role negativní, kterým propůjčují tvář, ale s tím rostl i náš závazek, že jakékoli zlo a zlý projev se musí vysvětlit s jeho příčinou, a ukázat, že nikdo není zlý bez důvodu a že za vším mohou stát různé ošemetné svody, které mohou číhat na každého z nás. V našem filmu byla šikana vytvářena snahou děvčat předvádět se, hrát roli, kterou si mysleli, že kluci, respektive jeden konkrétní kluk, ocení, a získají tak u něj větší šanci.

Jak největší úskalí jsem vnímal neschopnost dětí dohlédnout na konec delšího projektu, kdy náší snahou bylo mnohdy náročně dětem vysvětlit, že průběžná práce, která neukazuje výsledek hned, může vést k hezkým výsledkům, ale je potřeba trpělivosti. Zde se nám zpětně ukázalo jako důležité průběžné výsledky opravdu hned zpracovávat, aby děti viděly jak dílo roste. A to se nám ne vždy dařilo. Ale jak se blížil konec projektu a obrysy filmu, jeho jednotlivé kapitoly nabývaly svého tvaru, v dětech to začalo pracovat a už více rozuměly, co je třeba dělat. To se ukázalo především ve chvíli, kdy byla na stole první verze filmu a děti sami začaly hledat chyby a možnosti zlepšení, které nám ve výsledku film posunuly ještě o úroveň výše.

27. 5. 2024