Adéla Kaiserová, lektorka a studentka 3. roč. dokumentární tvorby na FAMU

Během vytváření tohoto filmu jsme zažili s dětmi vcelku horskou dráhu. Prvními kroky muselo být najít společnou notu, motivaci a nasednout na stejnou kreativní vlnu. Aby se tohle mohlo stát, museli jsme je seznámit s médiem filmu jako takovým. Naše skupina nebyla moc početná a skládala se ze starších dětí. A navíc jsme nastoupili na workshop zrovna v období jejich tanečních. Naštěstí jsme souboj s víkendovou „po-taneční“ únavou nakonec vyhráli. Děti v naší skupině byly spíše zapálené do technické stránky vytváření filmu, a tak jsme jim s tou kreativní stránkou aktivně pomáhali, hledali, jaký bude námět, který je udrží po několik dalších týdnů. Bavili jsme se o tom, co by je bavilo a došli k tomu, že největší zájem a zápal pro věc vytváří situace a náměty, které vychází přímo z nich, jejich prostředí a jejich životů. A tak se po dlouhých debatách a sepisování vyklubal námět o jednom přátelství a loučení, když někdo z dětského domova odchází. Byl to příběh, který mezi nimi zrovna ve vzduchu trochu visel. Nechtěli jsme ale dělat přímo dokument, a tak jsme toto téma využili jako základ dramatické situace a vystavěli společně krátký příběh, který se bude moct zrealizovat napůl dokumentárně a napůl hraně. Dokumentárně v tom smyslu, že si hlavní hrdinové povídali tak jak se opravdu baví. V dětském domově byly tety velmi ochotné a pustily s námi děti vždy ven bez problému, i ony se totiž radovaly, že děti nestráví sobotu zavřené v pokojích, ale že vytáhnou paty ven. Poznali jsme Potštejn, jejich oblíbená místa, místa, kde tráví čas, kam se toulají a po vytipování lokací jsme se pustili do natáčení. Děti se ve funkcích různě střídaly, podle toho, kdo si zrovna co chtěl zkusit. Bylo ale vidět, že za maskami, které občas působily otráveně jsou zapálení pro věc, dokonce občas začaly poučovat nás a vytahovat informace z prvních setkání. Nejtěžší byly vždy chvíle těsně po příjezdu, odstranit mrak rozespalosti… Když se tohle povedlo, bylo to pak vždy fajn společné dobrodružství. A nakonec se podařilo i film dotočit a dokončit, děti samy pochybovaly, a tak bylo fajn jim moct ukázat, že to zvládly, že udělaly film!

Samuel Urbančík, lektor a student 3. roč. hrané režie na FAMU

Práce na filmu s dětmi pro mě byla velmi zajímavou zkušeností. Před samotným filmem jsme pracovali na různých drobných cvičeních zaměřených na filmový jazyk a vymýšlení nápadů a témat. Bylo působivé sledovat, jak rychle si děti dokázaly osvojit základní principy filmové tvorby. Bylo zřejmé, že určitá potřeba vyprávět příběh je pro děti přirozená a stačilo málo, aby začaly o filmu přemýšlet. Scénář filmu vycházel přímo z jejich zážitků, i když se později ukázalo, že uspořádat tyto zážitky do nějakého dramaturgicky zpracovatelného tvaru není snadný úkol - což děti samy rychle pochopily. Natáčení probíhalo ve stejném duchu a postupně jsme jako skupina, ať už my, lektoři, nebo děti, zjistili, že natáčení filmů je velká zábava, ale také pečlivá a náročná práce. Myslím, že děti si velmi užívaly technickou stránku filmu a práci s kamerou, která jim přišla velmi rychle a přirozeně. Náročnost se projevila spíše v herecké části natáčení, kde si děti vyzkoušely, že se záběr musí opakovat mnohokrát a z různých úhlů a hlavně opakovat, dokud se herci nepřestanou dívat do kamery nebo smát.

29. 5. 2024